Odkaz je dostupný pouze na podstránkách

Třpytící se řeka se tiše vine svěžími, zelenými loukami, listy topolů se lehce pohupují ve jemném vánku a zdálky sem doléhá radostný výskot hrajících si a koupajících se dětí. Nad líbeznou letní scenérií se rozpíná téměř nerealisticky modré nebe. Daleko v pozadí leží město se všednodenním životem, jeho strastmi a starostmi. Zde u řeky je člověk volný a svobodný a žije v souladu s přírodou - zde se nachází téměř ráj na zemi. Avšak za touto idylou cítíme také jakousi melancholii - zdá se, že vším veselím číhá něco nebezpečného.

Böcklin tu pravděpodobně spojuje tragické události ze svého života s vizí ráje jako místa bez času a místa, na kterém jsou člověk a příroda sjednoceni - jak kurátorka Heike Biedermannová vysvětluje:

"Když o obraze přemýšlím, přivádějí mě mé myšlenky na umělcovy děti."

"Měl 14 dětí, z nichž 8 zemřelo dříve, než dosáhly dospělého věku. A z autobiografických záznamů víme, že ztrátou každého dítěte velmi, velmi trpěl."

 Böcklin, stejně jako jeho umělečtí přátelé Anselm Feuerbach a Hans von Marées, strávil většinu svých tvůrčích let v Itálii. Obraz "Letní den" vznikl roku 1881 ve Florencii, ve stejném roce jako první verze jeho pravděpodobně nejznámějšího díla "Ostrov mrtvých". V tomto tvůrčím období začal používáním jasných, kontrastních barev zvyšovat sugestivní sílu svých obrazů, přičemž zároveň redukoval formální malířské prostředky.

Böcklin zde nechává odrážet stromy ve vodě a zdůrazňuje tak kolmé linie v kompozici obrazu. Modrou barvu staví do intenzívního kontrastu k tmavě zeleným odstínům, čímž zvyšuje zářivost modré. Postavy dětí, které jsou vypracovány pouze schematicky, vynikají svými světlými barvami. Nemají žádné určité pohlaví ani žádné osobní rysy a zvyšují tak melancholickou náladu celé krajiny.

Záměrem umění Arnolda Böcklina bylo zastihnout především "svět duše" a proniknout k podstatě skutečnosti. Stal se tak jedním z nejdůležitějších představitelů symbolismu.