Odkaz je dostupný pouze na podstránkách

„Nechtěl jsem vytvořit nic jiného než těsně přiléhající a široce se rozbíhající soutěsky, abych dosáhl různých hloubek. [...] Není to žádné tajemství, je to všechno poměrně všední.“

 Tak Karl-Heinz Adler odpověděl v pokročilém věku na otázku týkající se jeho série děl s lineaturami, kterou započal v 60tých letech minulého století.

 Důkladný rozbor algoritmicky uspořádaných forem a sériový způsob práce dávají tušit Adlerův úzký vztah k přírodním vědám a technice. Tyto formace zároveň vytvářejí magický výtvarný prostor s nekonečnou hloubkou, který otřásá naším racionálním vztahem ke světu, naší představou o prostoru a času. Pro Adlera bylo malířství, jak to sám vyjádřil, filozofickou kontemplací světa pomocí výtvarných prostředků.

 Adler byl vyučeným kreslířem vzorů koberců a po válce studoval na akademiích umění v západním Berlíně a v Drážďanech. Roku 1953 se stal členem Svazu výtvarných umělců v bývalé NDR. Vlastně do tehdejšího systému příliš nezapadal, protože jeho dílo nebylo figurativní a neodpovídalo představám socialistického realismu. Adler se zabýval především souhrou barev a forem a stal se tak představitelem skupiny „Konkrétní umění“, která byla v NDR pouze tolerována. V architektuře však byla poměrně vítána a připuštěna. Nejznámějším příkladem Adlerovy práce v této oblasti je systém betonových tvárnic, který Adler vyvinul spolu s Friedrichem Krachtem a které se od 70tých let 20. století průmyslově vyráběly a používaly při stavbě průčelí budov. Z těchto betonových tvárnic bylo možné na zdích sestavovat ornamenty, které strukturovaly a esteticky dotvářely volná městská prostranství.