Odkaz je dostupný pouze na podstránkách

Jako patnáctiletý zažil Wieland Förster bombardování Drážďan. Po válce byl čtyři roky nevinně vězněn za údajné držení zbraně. Viděl umírat lidi a sám poznal strach ze smrti. O tom chtěl podat svědectví a svým uměním postavit pomník „nelidsky zavražděným“. Když Wieland Förster v roce 1989 vytvořil „Zbitého“, netušil, že se jeho dílo o několik let později stane v Lipsku opravdovým pomníkem: a sice památníkem Sintů a Romů, kteří byli zavražděny nacisty.

 Postava schouleně krčícího se muže ztělesňuje bolest, strach a zoufalství. Její oblý tvar a svalnaté tělo však vyzařují energii, která se zdá být neoblomná. Tato ambivalence je příznačná pro Försterovu představu člověka, který v sobě navzdory všemu utrpení skrývá vždy něco silného, vitálního a životadárného.

 Klíčový zážitek z roku 1960 mu pomohl při hledání možnosti, jak vyjádřit svou představu člověka: Jedné noci uviděl dívku, která stála na schodišti nad ním a se vztyčenou hlavou pozorovala měsíc. Její obličej Försterovi připomínal ovál. Tento dojem se v něm zakořenil natolik, že se tvar oválu stal základním prvkem jeho práce. Zvlášť zřetelně to vidíme na díle „Hlava ochrnuté“, portrétu ženy, která žila hned ve Försterově sousedství v Berlíně. Wieland Förster obdivoval, jak tato žena navzdory všem svým omezením zvládala svůj život:

„Pro ni bylo topení v kamnech mnohem nebezpečnější než výkony mnoha obdivovaných tak zvaných „hrdinů“. A to je přesně to, co mě obzvlášť zajímá.“

 Wieland Förster byl úspěšným a uznávaným sochařem, přestože ne vždy pracoval v souladu s vládnoucím systémem. Jeho „Hlava ochrnuté“ a jiná díla zobrazující utrpení byly v rozporu s požadovaným optimistickým obrazem člověka. Roku 1968 mu byl udělen zákaz práce a nesměl vystavovat. V sedmdesátých letech byl rehabilitován.