Link nur auf Unterseiten benutzbar

I když o Kapwani Kiwanga a jejím díle nic nevíme, je na první pohled zřetelné, že se její instalace přímo vztahují na obrazy Maxe Slevogta, které vznikly na jeho cestě podél Nilu roku 1914 ještě v období britské kolonizace Egypta: stejně chladná ranní modř, stejně jemná bílá jako Slevogtova poušť, tajemné temné barvy odpovídající ženským šatům na obrazech.

 Kiwanga se narodila v Kanadě a již dlouho se zabývá významem a účinkem barev. Pro svou instalaci „Orientalistika: Ráno“ zvolila jedenáct barevných tónů ze Slevogtova „Rána v Luxoru“. Restaurátorky v Albertinu definovaly barvy originálu pomocí standardizovaného systému barevných karet NCS. Poté byly bavlněné látky obarveny, pověšeny přes kovové rámy a umístěny tak, aby byl jejich vztah k obrazům jasný, ale také aby se navzájem ovlivňovaly – v závislosti na denní době a místa, ze kterého si je divák prohlíží.

V tomto dialogu, který tvoří časový most mezi oběma obdobími, hraje důležitou roli světlo. Max Slevogt maloval své obrazy pod širým nebem a často čekal i několik hodin na ideální světlo. Dnes si jeho obrazy prohlížíme v poměrně chladném drážďanském denním světle, které sem dopadá střešním oknem a neustále se mění. Světelný podstavec Kiwangovy instalace „Ráno“ toto denní světlo opticky imituje, ale zároveň je halí do teplého jižního světla.

 Jak vlastně vnímáme barvy na obraze a jak na obyčejném pruhu látky? Jak se změní vnímání uměleckého díla, když je převezeno do jiné země a tam vystaveno v muzeu? A jak tato skutečnost obráží mocenské vztahy v dějinách vidění a chápání různých kultur? Těmito a podobnými otázkami se zabývá Kapwani Kiwanga, narozená roku 1978. Po té, co Kiwanga své „orientální studie“ postavila proti scenériím na Nilu, vnímáme Slevogtovy obrazy určitě jinýma očima.