Link nur auf Unterseiten benutzbar

Payam Sharifi, Mitglied bei Slavs und Tatars, über ihren Fokus auf den Kulturraum Eurasien.

„Wir interessieren uns für diese Region besonders, weil sie sich irgendwie dem Zugriff entzieht, wie man gemeinhin über geographische Regionen denkt. Sie ist zu großen Teilen von Muslimen bewohnt und sie ist zu weiten Teilen russischsprachig, obwohl hier aus kolonialen Gründen kein Russen wohnen. Sie liegt in Asien, aber ist nicht unter chinesischer Herrschaft. Es ist so etwas wie eine Pufferregion, liegt sozusagen zwischen dem früheren russischen Reich beziehungsweise der sowjetischen Einflusssphäre, dem Persischen und dem Osmanischen Reich und der muslimischen Welt.“

Mit dem „Dresdener Gitter“ wollte das Kollektiv ganz bewusst die Frage nach der Kontrolle von Menschenansammlungen aufgreifen, sagt Payam Sharifi. Und:

„…es als Metapher benutzen für die Alphabetisierung, die gleichbedeutend mit Wissen und der Fähigkeit zum Lesen ist. Diese Fähigkeit wurde jahrhundertelang vom religiösen Establishment und den politischen Eliten überwacht, bevor es möglich war, sie zu demokratisieren…

Wir sind an dem Akt des Lesens als einem kollektiven Akt interessiert. Lesen war die ganze Geschichte hindurch eine kollektive Erfahrung und erst seit etwa 150, vielleicht 200 Jahren, ist es eine individuelle und private Angelegenheit. Bis zum 19. Jahrhundert war Lesen ein öffentlicher und mündlicher Akt im Sinne eines Vortrags von Leuten für andere Leute. Und wir versuchen, einen erneuten Anspruch auf dieses Verständnis von Lesen geltend zu machen.

Wenn man von Kollektiven oder Zusammenkünften spricht, muss man auch von Populismus sprechen, in dem Sinn, dass sich die Strukturen des Gesellschaftsvertrages zwischen Staat und Öffentlichkeit beziehungsweise ihren Vertretern auflösen. Unser Gitter bezieht sich auf die Bedeutung, die das Lesen im Sinne einer zivilisierenden Kraft haben kann.

Wenn wir als Gesellschaft gemeinsam bestimmte Dinge lesen – also quasi wie einen Kanon oder eine Wissensbasis – dann ist es viel wahrscheinlicher, dass wir als eine gesunde Gesellschaft funktionieren können. Durch die Social-Media-Angebote heutzutage und die Fragmentierung der Medienlandschaft im Allgemeinen ist es sehr viel schwieriger geworden, eine gemeinsame Wissensgrundlage zu schaffen.“

Original:

We’re interested in this region primarily because it falls through the cracks of people’s geographical understandings. It is largely Muslim, quite largely Russiphon – Russian speaking –, but was not in Russia namely by colonial reasons. And it’s quite a significant place in Asia, but it’s not been under Chinese rule. So, it’s a little bit of a buffer region in sense that it’s between the former Russian Empire, the Soviet sphere, the former Persian Empire, the Ottoman Empire and the Muslim world.

(We deliberately wanted to use this question of control, of controlling crowds also)

as a metaphor for literacy and reading, in a sense that reading and literacy were guarded by the religious establishment and by the political (sort of) elites for several hundred years before they were (sort of) allowed to be democratized.

We are interested in the act of reading as a collective act. Reading for the largest part of its history has been a collective experience. It’s only been 150, maybe 200 years, since that we start to read privately and quietly. Until the 19th century reading was a public and oral performative act. It was something that was done for people together with other people. And we are trying to reclaim this idea of a collective understanding of reading.

Whenever you start talking about collectives in sort of gatherings of course you have adress the issue of populism in sense that seems to be a rotting of the social contract between (let’s say) states and their constituants and the publics. And this “Gitter” refers to the impact that reading can have as a kind of civilizing force.

If we together as a society read the same materials – meaning a kind of a common canon or a common knowledge base – than it is much more likely for us to be functioning as a healthy society. With todays social media and sort of defragmentation of the media landscape in general it is much harder for that common sort of lived knowledge to exist.

A crowd barrier with little stools, seat cushions and lecterns? It sounds absurd – but rather aptly describes this work. This sculpture by the Berlin-based art collective Slavs and Tatars is clearly inspired by a device for crowd control known in German as a ‘Hamburger Gitter’. Such barriers are often found at large open-air events. In their title ‘Dresdener Gitter’, Slavs and Tatars reference very concrete events in Dresden over the last years – the protests by right-wing nationalist circles which have deeply divided society here.

However, that is only one reading of this work. Founded in 2006, the art collective often dissolves issues from their original contexts and locates them in new ones – often chosen uninhibitedly, ironically fractured, and entertainingly set between highbrow and pop culture. In this way, a crowd barrier becomes a museum’s art work – and a place to sit, read and exchange views. The book supports recall the lecterns for the holy books in churches, synagogues and mosques – and so also evoke a time before printing, when reading was the province of just a few learned scholars and books were regarded as almost sacred.

Slavs and Tatars were initially a reading group, which explains their considerable interest in literature and language. The collective’s members refer to themselves as ‘archaeologists of the everyday’, researching into traditions, religions and identities, and taking up current debates. They focus exclusively on the history, culture and politics of Eurasia – a region which the Slavs and Tatars artists’ collective defines as west of the Great Wall of China and east of the Berlin Wall, which stood until 1989.

Payam Sharifi, member of Slavs and Tatars, on their focus on the Eurasian region and cultures.

“We’re interested in this region particularly because it falls through the cracks of people’s geographical understandings. It is largely Muslim, quite largely Russiphon – Russian speaking –, but was not in Russia namely by colonial reasons. And it’s quite a significant place in Asia, but it’s not been under Chinese rule. So, it’s a little bit of a buffer region in sense that it’s between the former Russian Empire, the Soviet sphere, the former Persian Empire, the Ottoman Empire and the Muslim world.”

With its Dresdener Gitter, the collective deliberately wanted to highlight the question of how crowds of people are controlled, says Payam Sharifi, and…

“... as a metaphor for literacy and reading, in a sense that reading and literacy were guarded by the religious establishment and by the political (sort of) elites for several hundred years before they were (sort of) allowed to be democratized.

We are interested in the act of reading as a collective act. Reading for the largest part of its history has been a collective experience.

It’s only been 150, maybe 200 years, since that we start to read privately and quietly. Until the 19th century reading was a public and oral performative act.

It was something that was done for people together with other people. And we are trying to reclaim this idea of a collective understanding of reading.

Whenever you start talking about collectives in sort of gatherings of course you have address the issue of populism in sense that seems to be a rotting of the social contract between (let’s say) states and their constituents and the publics. And this “Gitter” refers to the impact that reading can have as a kind of civilizing force.

If we together as a society read the same materials – meaning a kind of a common canon or a common knowledge base – than it is much more likely for us to be functioning as a healthy society. With today’s social media and sort of defragmentation of the media landscape in general it is much harder for that common sort of lived knowledge to exist.”

Bariérová zábrana s malými sedátky, opěrkami a čtecími pulty? Zní to sice podivně, ale popis je vhodný a poměrně přesný. Plastika uměleckého kolektivu Slavs and Tatars z Berlína je jednoznačně inspirována takzvanými „hamburskými mřížemi“ či zábranami, které se používají při velkých akcích pro organizaci davů lidí. Název „Drážďanská mříž“ odkazuje na konkrétní události z posledních let: protesty pravicově nacionalistických skupin, které drážďanskou společnost hluboce rozštěpily.

To je však pouze jedna možná interpretace. Umělecký kolektiv, založený roku 2006, téměř vždy vytrhává témata z původních kontextů a zasazuje je do kontextů nových: často zcela bezostyšně, ironicky a zábavně mezi vysokou a populární kulturou. Tak se z bariérové zábrany stává umělecké dílo, které vybízí k posezení, čtení a rozhovorům. Stolky na knihy připomínají čtecí pulty pro svaté knihy v kostelech, synagogách či mešitách, čímž se vztahují také na dobu před vynálezem knihtisku, kdy bylo čtení vyhrazeno jen několika málo vzdělaným lidem a knihy byly považovány za téměř posvátné.

Slavs and Tatars byli původně kruhem čtenářů, což také vysvětluje jejich velký zájem o literaturu a jazyk. Členové kolektivu chápou svou práci jako „archeologii všednodenního života“. Zabývají se tradicemi, náboženstvím a identitami a účastní se aktuálních diskusí. Zaměřují se výhradně na kulturní prostor Eurasie – oblast, kterou umělecký kolektiv sám definuje mezi Velkou čínskou zeď na východě a Berlínskou zeď na západě, která existovala do roku 1989.

Payam Sharifi, člen uměleckého kolektivu Slavs and Tatars, hovoří o svém pohledu na kulturní evroasijský prostor.

Zajímáme se o tuto oblast zejména proto, že se jaksi vymyká obecnímu chápání zeměpisných regionů. Je z velké části obydlena muslimy a zároveň zde většina obyvatel mluví rusky, přestože zde z koloniálních důvodů žádní Rusové nežijí. Leží v Asii, ale není pod čínskou nadvládou. Tvoří něco jako rezervní oblast mezi bývalou ruskou říší či spíše oblastí pod sovětským vlivem a perskou a osmanskou říší a muslimským světem.“

Payam Sharifi říká, že se umělecký kolektiv v projektu Drážďanská mříž chtěl záměrně zabývat otázkou kontroly během hromadných shromáždění. A také:

„... objekt použít jako metaforu pro gramotnost, která je synonymem pro schopnost číst a psát. Tuto schopnost považovaly církev, šlechta a politické elity po staletí za svou vymoženost, než se znalost čtení podařilo demokratizovat …

Zajímá nás akt čtení jako kolektivní akt. Čtení bylo po celou historii kolektivní zkušeností a teprve v posledních zhruba 150, možná 200 letech se stalo individuální a soukromou záležitostí. Až do 19. století bylo čtení veřejným a ústním aktem ve smyslu předčítání lidmi jiným lidem. A my se snažíme o obnovení tohoto chápání čtení.

Když mluvíme o kolektivech nebo shromážděních, je třeba mluvit také o populismu v tom smyslu, že se struktura společenské smlouvy mezi státem a veřejností nebo jejími zástupci rozpadá. Naše mříž odkazuje na význam, že čtení může mít civilizující sílu.

Pokud jako společnost čteme určité věci společně – v podstatě jako kánon v rámci základních znalostís – pak je mnohem pravděpodobnější, že můžeme fungovat jako zdravá společnost. Díky sociálním médiím a díky roztříštěností mediální krajiny je dnes obecně mnohem těžší vytvořit společnou bázi znalostí.“