Link nur auf Unterseiten benutzbar

1937 fand in München die berüchtigte Ausstellung „Entartete Kunst“ statt, in der die Nationalsozialisten Werke der Avantgarde in übelster Weise verunglimpften, weil sie nicht ihren Vorstellungen von sogenannter „Deutscher Kunst“ entsprachen. Weniger bekannt ist die Tatsache, dass es schon 1933 erste Feme-Ausstellungen gab, mit Titeln wie „Schreckenskammer“ oder „Kunst, die nicht aus unserer Seele kam“. Eine davon war in Dresden, im Lichthof des Rathauses mit dem Titel „Entartete Kunst“. Dort wurden über 200 als „Verfallskunst“ diffamierte Werke aus öffentlichen Sammlungen gezeigt, mit Angaben der Ankaufspreise, um Empörung über den angeblichen Missbrauch von Steuergeldern zu schüren. Unter den Gemälden war zum Beispiel Ernst Ludwig Kirchners „Straßenbild vor dem Friseursalon“. Adolf Hitler forderte nach dem Besuch der Ausstellung, sie müsse in „recht vielen deutschen Städten gezeigt werden“, was prompt geschah. Sie diente auch als Vorbild für die Ausstellung „Entartete Kunst“ 1937 in München.

Noch im selben Jahr gab es eine umfangreiche Beschlagnahmungswelle in den Museen. Die Gemäldegalerie verlor damals 54 Bilder, teilweise aus eigenem Bestand, teilweise Leihgaben des Patronatsvereins und der Stadt Dresden.

In der Folge versuchten die Nationalsozialisten, die beschlagnahmten Bilder zu „verwerten“. Manche sollten gegen Devisen ins Ausland verkauft werden. Kirchners „Straßenbild vor dem Friseursalon“ beispielsweise wurde 1937 in der Gemäldegalerie beschlagnahmt und kam in ein Depot bei Berlin, wo die Kunstwerke für die „Verwertung“ lagerten. 1939 erwarb Karl Buchholz das Bild; einer von vier deutschen Kunsthändlern, die für Auslandsverkäufe autorisiert waren. Er brachte Kirchners Bild in seine New Yorker Dependance. Danach wechselte es mehrfach den Besitzer; 2016 konnte es schließlich für das Albertinum erworben werden.

In his own words, Ernst Ludwig Kirchner described what he wanted to depict in his street scenes:

“How people arrange themselves in crowds and move in lines”, “the feeling that hangs over a city …”.

In front of a hairdresser’s salon, figures in movement create diagonal lines criss-crossing the canvas. In the background, the latest trends are presented in the window’s garish light.

In 1925 and 1926, Kirchner took a longer trip through Germany. Visiting large cities again, such as Dresden and Berlin – both places where he had lived – he was deeply impressed by big city scenes, such as this and others. Eight years previously, he had withdrawn from urban life, moving to Davos to live in seclusion and recover his health.

Over ten years before he left for the Swiss Alps, he had been one of the founder members of the Brücke, the famous expressionist artists’ group. Now, as Kirchner journeyed across Germany, he constantly captured big city life in sketches – scenes later turned into paintings in his Davos studio. Curator Birgit Dalbajewa explains what Kirchner was looking for in these works:

“At that time, he hoped to develop a simpler and clearer style of painting with different tonal relations – he was also interested in Picasso – and wanted to paint something more universal which could be connected through colour tones and individual surfaces.”

The result was also appreciated in Dresden. In 1926, the city bought this painting for the Dresden collection. That same year, it was also shown in major international art exhibitions – and so it was undoubtedly a success. Yet Kirchner also saw his trip to Germany as reconnecting him with the art world and perhaps even leading to a professorship at an art college, though that remained a vain hope. He noted:

“I am looking for a homeland and not finding it. I am merely a guest.”

A sentiment which could also come from the lonely man walking out of the picture at the bottom right.

In 1937, the Nazi regime staged their notorious “Degenerate Art” exhibition in Munich, pillorying and vilifying works from avant-garde movements at odds with what was termed “German art”. Though less well known, the Nazi regime’s first defamatory exhibitions were held as early as 1933, the year they came to power. These exhibitions were titled, for example, “Chamber of Horrors” or “Art that did not issue from our soul”. One of these early defamatory exhibitions was also called “Degenerate Art” and held in Dresden, in the Town Hall’s atrium. Over 200 works defamed as “decadent art” were presented, all from public collections – and to fuel public outrage over the alleged misuse of taxpayers’ money, they were all shown with details of their purchase prices. The paintings also included Ernst Ludwig Kirchner’s Street Scene in Front of the Hairdresser’s. After visiting the exhibition, Adolf Hitler called for it to be shown in “very many German cities”, a call promptly implemented. The Dresden exhibition also served as the model for the “Degenerate Art” show in Munich in 1937.

That same year, the Nazis launched a major campaign of confiscations from public museums. The Paintings Gallery lost 54 pictures, some from its own holdings and some on loan from the Friends’ Association and the city of Dresden.

The Nazi regime then set about trying to “utilise” the confiscated paintings, selling some abroad to obtain foreign currencies. Kirchner’s Street Scene in Front of the Hairdresser’s, for example, was confiscated from the Paintings Gallery in 1937 and taken to a storage facility near Berlin for art works to be “utilised”. In 1939, the painting was purchased by Karl Buchholz, one of four art dealers authorised to sell works abroad. He sent Kirchner’s painting to his New York branch to be sold. It then changed hands a number of times. Ultimately, it could be acquired for the Albertinum in 2016.

„Jak lidé v davu tvoří různé kompozice a pohybují se v zástupech“, „pocit, který se vznáší nad městem …“,

– tak Ernst Ludwig Kirchner popsal, co chtěl na svých obrazech s pouličními scénami zobrazit. Dění se vyvíjí v diagonálních liniích napříč obrazem, před výlohou holičství, které v pozadí v jasném světle prezentuje nejnovější trendy.

Tyto a další výjevy ze života velkoměsta zanechaly v Kirchnerovi hluboký dojem, když během své cesty po Německu v letech 1925 a 26 navštívil několik velkých měst, mezi nim také svá bývalá bydliště Drážďany a Berlín. Osm let před tím se Kirchner stáhl do ústraní švýcarských hor, kde se zotavoval.

Od jeho působení v expresionistické skupině „Die Brücke“, jejímž spoluzakladatelem byl, již uplynulo více než deset let. Během své cesty se nyní na kresbách snažil zachytit život ve velkoměstech a později tyto scény přenesl ve svém ateliéru v Davosu na plátno. Kurátorka Birgit Dalbajewa popisuje, čeho chtěl Kirchner dosáhnout:

„Chtěl tenkrát najít způsob malby, která by byla trochu zralejší, uváženější, jejíž barvy by navzájem stály v jiném vztahu – zajímal ho také Picasso –, a chtěl malovat více zobecněně, aby se barevné tóny a jednotlivé plochy spojily.“

Výsledek se setkal s příznivým ohlasem také v Drážďanech. Město obraz roku 1926 koupilo pro svou Galerii Starých a nových mistrů a obraz byl téhož roku vystaven na velké mezinárodní výstavě umění. To vše bylo jistě velkým úspěchem, avšak Kirchner, který se na své cestě Německem snažil navázat nové kontakty a nadarmo doufal na profesorské místo, se vyjádřil:

„Hledal jsem svůj domov, ale nenašel jsem jej. Jsem tu jen hostem.“

– myšlenka, kterou by také mohl vyslovit osamělý muž vystupující vpravo dole z obrazu ven.

Roku 1937 se v Mnichově konala nechvalně proslulá výstava „Zvrhlé umění“, na které nacisté odporným způsobem hanobili díla umělecké avantgardy, protože neodpovídala jejich představám o tzv. „německém umění“. Méně známá je skutečnost, že se první výstavy tohoto druhu konaly již roku 1933, a sice pod názvy jako „Komnata hrůzy“ nebo „Umění, které nevychází z naší duše“. Jedna z nich se konala v Drážďanech, v atriu městské radnice a nesla název „Zvrhlé umění“. Tam bylo vystaveno více než dvě stě děl z veřejných sbírek a označeno za „chátrající umění“. Zároveň byla u všech děl uvedena pořizovací cena s cílem vyvolat u publika nevoli kvůli údajnému zneužití peněz daňových poplatníků. Jedním z děl byl například obraz od Ludwiga Kirchnera „Ulice před holičstvím“. Adolf Hitler výstavu také navštívil a požadoval pak, že se výstava musí ukázat v „pokud možno mnoha německých městech“, což se také hned stalo. Výstava sloužila také jako předloha pro pozdější výstavu „Zvrhlé umění“ roku 1937 v Mnichově.

Ještě ve stejném roce proběhla v muzeích rozsáhlá vlna konfiskací, při níž byla zabavena další umělecká díla. Galerie nových mistrů přišla tenkrát o 54 obrazů, přičemž část pocházela z vlastních sbírek a část byla vypůjčena z Patronátního spolku a od města Drážďan.

Nacisté se později snažili zabavené obrazy „zužitkovat“. Některé měly být prodány za devize do zahraničí. Kirchnerův obraz „Ulice před holičstvím“ byl například v Galerii nových mistrů zabaven v roce 1937 a byl převezen do depozitáře nedaleko Berlína, kde byla zabavená umělecká díla skladována, než mohla být „zužitkována“. Roku 1939 obraz získal Karl Buchholz, jeden ze čtyř německých obchodníků s uměním, kteří byli oprávněni prodávat umělecká díla do zahraničí. Kirchnerův obraz převezl do své pobočky v New Yorku, kde toto dílo několikrát změnilo majitele a v roce 2016 bylo nakonec zakoupeno pro Albertinum.